Konice u Znojma

Obecní knihovna Konice

Konice 119
(budova školy)

Knihovník: E.Muchová

Otevřeno:

Pátek 16:00-17:00


Odkazy

-TJ Družstevník Konice

Stránky fotbalového týmu TJ Konice

-ZŠ Konice

Informační stránky ZŠ Konice

-Znojemští Orli

Neoficiální web o znojemském hokeji

-Znojmo

Stránky města Znojma

-Sklep Konice

Konický sklep Pod Kraví horou

-NP Podyjí

Stránky národního parku

-Zoukar

Web truhlářské firmy se sídlem v Konicích

-Dos a Old Games

Kdo by si rád nezahrál staré DOSácke hry ?

Pověsti

Pověst o založení obce

Po dlouhém putování z východních krajů dorazila do Podyjí skupina rolníků a rozhodla se usadit se na skalnatém pahorku chráněném bažinami. Osadníci věděli, že je čeká namáhavé vysoušení močálů a jejich přeměna na úrodné pole, ale na takovou práci byli v zemi, z niž přišli, docela zvyklí. Jen to je mrzelo, že ač byli obklopeni
vodami, o dobrou pitnou vodu měli nouzi. Ale že byli plni víry v dobrou budoucnost, začali se na tom návrší, které dnes nese jméno Suchý vrch, zabydlovat.
Jeden chlapec z toho kmene choval holuby, a proto byl velice nešťasten, když jeho oblíbená holubice po několikadnech uletěla. Nepřestával jí hledat, toulal se celé dny krajinou volal ji jménem, pískal píseň, jejíž tóny ji vždy přilákaly, ale marně. Až jednou přece přiletěla, zakroužila mu nad hlavou, ale na rameno mu stejně nesedla.
Místo toho zamířila k zalesněnému površí na obzoru. Po chvíli se vrátila, ještě jednou ho obletěla, a přestože ji vábil, jak nejlépe uměl, opět zmizela. Chlapec ještě jednou zahledl, jak krouží nad zalesněným hřebenem, a pak mu zmizela z očí. Hned druhého dne se vydal tím směrem. Prodíral se houštinami a mlázím a neustále volal svou holubičku.
Konečně se hvozd prosvětlil a hoch stanul na mýtině. Spatřil malou kapličku a prostou chatrč. Z roubené studánky vytékala
křišťálová voda, na kameni seděla jeho holubice a napájela se. Chlapec se k ní rozběhl, ale v tom mu zastoupil
cestu vysoký bělovlasý stařec s dlouhým plnovousem:
„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“
„Hledám svou holubičku, uletěla mi. Sedí támhle u studánky.“
„Ano, přiletěla nedávno. a zdá se, že se jí zde líbí. Vezmi si jí a dobře se o ní starej.“
chlapec přivábil holubici, poděkoval starci a spěchal domů. Pečoval o ní jak nejlépe dovedl, a přesto druhého dne
k večeru opět uletěla. Druhého dne šel již na jisto.
„A pečoval si o ní skutečně dobře?“ ptal se poustevník.
„Lépe tu už snad ani nešlo.“
„Snad se jí tady více líbí. třeba je to tou vodou.“ řekl zamyšleně svatý muž.
Třetího dne uletěla holubice zase, ale tentokrát jí následovali všichni holubi. Osadníci to považovali za špatné
znamení, ale když jim hoch prozradil, že ví, kde je hledat, nechali všeho a vydali se s ním k lesu.
Našli je všechny u studánky před poustevnou, ale když je chtěli pochytat, vzneslo se celé hejno a kroužilo vysoko
nad jejich hlavami.
„To může znamenat jen jedno,“ pravil nejmoudřejší z osadníků, „naznačují nám, že se máme usadit právě na tomto místě.“A protože se tehdy podle letu ptáků běžně věštilo, nikdo nic nenamítal, a tak se zanedlouho chatrč, kaplička i ta studánka s dobrou pitnou vodou ocitly uprostřed nově založené osady. Na místě vyklučeného lesa se brzy objevila pole, a především vinice rodící výborné víno. A když pak jeden rolník vyoral na svém pozemku vzácnou sošku svatého Jakuba, nikdo už nepochyboval, že se jejich rozhodnutí dostalo i božího požehnání a nový kostel, který za nedlouho nad osadou vyrostl, zasvětili svatému Jakubovi. A že prý po čase dostali za povinnost chovat koně pro znojemský knížecí hrad, dostala jejich obec název Konice.

Pověst je převzata z knihy Jiřího Svobody - Pověsti ze Znojemska



O tajemném krtku

V Konicích žil sedlák, nepřející člověk, lakota. Měl mnoho polí, rozlehlou zahradu se spoustou vzrostlých stromů a ještě pěknou hromádku peněz, které doma ukrýval. Nikomu se nesvěřil, ani vlastní ženě o nich nepověděl. I nejmenší penízek obrátil na dlani několikrát, nežli jej vydal. Přišel–li k němu někdo si vypůjčit, odbyl ho stroze: „Nikomu nic nedám a nepůjčím!“ Tvrdé srdce měl i k vlastní krvi. Nejstarší syn, který se přiženil na statek do blízkých Popic, vyhořel. Ani toto neštěstí neobměkčilo jeho srdce. Hrubě vyhnal svého syna, když ho přišel prosit o výpomoc a odkázal ho, aby šel za pacholka. Skutkem tím se lakomec nejvíc provinil. Nebyl ještě příliš stár, když onemocněl a tušil blízký konec svého života. Ani tehdy neroztálo jeho ledové srdce, v hlíněné síni svého domku vykopal jámu a do ní uložil dřevěnou skříňku se svými poklady. Za krátko na to zemřel - bez rozdělení. A život na statku šel dál v práci a lopotě těch, kteří srdci lakomcovu měli být nejbližší. Nenaříkali však, neskrblili, jako jejich otec. Měli přátele, kterých otec neměl. Po celotýdenním chvatu měl den radostného pocitu z dobře vykonané práce. Žili v lásce, snášenlivosti k sobě, dokud všichni byli v domě otcovském. K sporům dochází i tam, kde v souladu se žilo mnoho let. Byly žně. Třeba svaly napnout, den nocí nastavit, všechny síly napřáhnout. Celý dům byl polích. Jen nejmladší dcera zůstala, aby pracovníkům oběd chystala. Už poledne se blíží. Spěchá do komory přes hlíněnou síň. Pohledne na zem a vidí hromádku hlíny, jak by ji krtek navršil. A hlína se ještě pohybuje. Rychle pospíší děvče pro rýč a hbitě zaboří jej do hlíny tak, jako když chceme krtka ze země vyrýpnout. Rýč narazil však na překážku, ozval se dutý zvuk. Děvče odloží rýč, odhrne hlínu a skutečně. Pevná bednička z dubového dřeva. Děvče chce jí vyzvednout, v tom však někdo zaklepe na domovní dveře. Děvče jako obvykle vyzve neznámého ke vstupu slovem „Dále!“ Sotva, že doznělo dívčino vyzvání, bednička se dá do pohybu a sune se k místu v síni, kde do země zeje hluboká propast a zmizí v ní. Nežli země se zase uzavře, je slyšet z propasti zoufalé volání: „Ach bože, zase budu muset 10 let čekat, nežli budu moci rozdělit vše, co jsem na světě zanechal!“ Volal to ubohý sedlák, lakomec, který před svou smrtí v síni zakopal peníze uložené ve skříni a teď za to musí trpět. Každých 10 let se bednička objeví a k tomu dal znamení tajemný krtek. Nálezce musí ji uschovati, aniž při tom promluví. Děvče se však ozvalo, když odpovědělo na klepání na dveře. Neznámým za dveřmi byl ďábel, který chtěl lakomcovu duši poslat dalších 10 let do utrpení. A také se mu to podařilo.


 Pověst je převzata z knihy Františka Václava Peřinky - Vlastivěda moravská, Brno 1906

 
Konice@email.cz © 2007 - 2010 , ICQ 244-044-097